Dnes mluvím plynule anglicky. Angličtinu mám zažitou a cítím se pohodlně, když se mám vyjádřit. Mám jasno v časech a vím, kde, jak a proč je použít. V každé větě vidím nějakého ukazatele, nějakou nápovědu, která signalizuje nebo mě vede k určení a použití daného času správně. Dnes jsou ty souvislosti jasné, až bijící do očí, a já cítím úlevu, že už se nebloudím v začarovaném kruhu a netrápím se jako kdysi.

Před mnoha lety jsem anglický jazyk vnímala úplně jinak, vůbec ne negativně, spíš zmateně, neuceleně. Angličtina mě vždy bavila, ale to zřejmě nestačilo k naučení se jí. Připadala jsem si pořád na startu a žádná vidina cíle neexistovala, byla v nedohlednu.

A i když jsem měla angličtinu už na základní škole (4roky), pak i na střední škole (5let), tak bych mohla říct, že po tolika letech, přesně po 9letech, bych už „JI“ měla umět na velmi dobré úrovni. Ale NE, byl v tom guláš, hlavně v časech. Nevěděla jsem PROČ, JAK, KDE, CO… Teď, zpětně si myslím, že nebyly vytvořeny souvislosti mezi jednotlivými časy, že se to učilo odděleně a nebylo tam to srozumitelné a jasné porovnání rozdílů v jejich používání.

A pokud nevíte, co použít a proč, tak to jednoduše nepoužijete. Nenapadne vás to, pokud si v tom nenajdete nějaký svůj systém. Štve vás to, otravuje, možná se objeví frustrace a možná si říkáte, proč to je tak komplikované. Proč těch časů potřebují tak moc? Proč jim nestačí přítomný, minulý a budoucí? To byly mé časté otázky a nyní to jsou otázky mých studentů, kolegů, rodičů dětí, kamarádů i mého manžela, které zaznívají stále dokola.

Dalšími častými otázkami jsou: Jak poznám, o který čas jde/proč je tam zrovna ten čas? Teď po 12 letech zkušeností s výukou v jazykových školách, ve firmách, soukromě a ve školách všeobecně přišel čas se na to podívat jinak a vysvětlit vám to po svém.

Protože v dávných dobách jsem na tom byla stejně, hůře nebo podobně jako vy. Nějak se to pořád točilo v kruhu a ten kruh se vůbec neuzavíral. Nebylo to jasné a já netušila jak na to. Měla jsem stejné otázky jako vy teď.

Vzpomínám si, že když jsem si myslela, že jsem pochopila jeden gramatický čas, tak to vždy bylo jen na malou chvíli. Když přišel další, tak ten jakoby smázl vše, co se učilo před tím a jelo se dál. Neviděla jsem návaznost, spojitost mezi nimi. Nebyl po ruce nějaký ucelený přehled, kde by se v případě potřeby dalo čerpat. Rychle a přehledně.

Samozřejmě v dnešní době internetu, kdy se dá vše najít, zjistit, je to jednodušší. Před 25 lety, když jsem chodila na střední školu, tak to tak ještě nebylo. Sice existovaly internetové kavárny, tam se ale nechodilo učit, ale „pařit“ nebo posílat emaily.

Změna nastala po střední škole, když jsem se nedostala na vysokou. Přišly přijímací zkoušky, které se v té době skládaly z anglického jazyka, matematiky a všeobecného přehledu. Už ani nevím, jak dobře nebo blbě dopadla matematika a všeobecný přehled, ale ta angličtina nedopadla vůbec. Byl to spíš tipovací proces, ať je test vyplněn a třeba se do nějaké otázky trefím správně.

Upřímně mě asi nemrzelo to, že jsem nebyla přijatá na výšku, protože představa studia ekonomiky, mě vůbec nebrala. Spíš jsem si uvědomila, že tu angličtinu po tolika letech pořád neumím a je v tom „maglajz“. Navíc jsem stále měla v hlavě, že bych raději chtěla cestovat než studovat. A tak jsem po maturitě a po přijímacích zkouškách v roce 1999 odjela do Anglie pracovat jako au-pair (v té době nebylo moc pracovních možností na výběr, získat au-pairské vízum bylo snadné).

Můj původní plán byl odjet na rok, naučit se anglicky a po roce zkusit znovu přijímací zkoušky, dokonce i přihlášky jsem si podala o rok později a opět na ekonomický obor. Ale mně se v zahraničí moc líbilo a tak jsem zůstala rok, pak dva a nakonec z toho bylo 9 let, až do roku 2008. Což teď zpětně vím, že bylo jedno z mých nejlepší rozhodnutí, které jsem mohla udělat.

V zahraničí jsem spoustu věcí pochopila, spoustu věcí vyzkoušela a naučila se. Potkala jsem zajímavé lidi a vystřídala mnoho zaměstnání.

Pracovala jsem jako au-pair, uklízela v domácnostech, obsluhovala hosty a uklízela jim pokoje v hotelu, zajišťovala provoz na baru, uklízela noční klub, měla jsem na starost malé bistro Fish and Chips, a v roce 2004, po vstoupení České republiky do EU jsem 4 roky létala po světě jako letuška s Monarch airlines.

Až jsem v Anglii posbírala všechny potřebné zkušenosti, v roce 2008 jsem se vrátila zpět do České republiky. To jsem ještě neměla moc tušení, co budu dělat. Plány jsem měla, ale jen takové ty neurčité. Chtěla jsem práci, kde bych mohla uplatnit angličtinu, to jsem věděla, ale to bylo to jediné.

Po návratu jsem kontaktovala překladatelské agentury a jazykové školy, protože jsem se i nadále chtěla vzdělávat. Obrat však nastal, když mi jedna jazyková škola odpověděla, že pro mě žádný kurz nemá, ale že bych pro ně mohla učit. Byla jsem překvapená, ale šla jsem to zkusit. Nafasovala jsem cca 25 hodin týdně po lektorce, která zrovna skončila, což bylo velké štěstí. Myslím, že za jiných okolností by nebyla moc velká šance získat najednou tolik hodin, navíc, když jsem nikdy předtím neučila. Byla jsem vhozena do vody a učila se učit.

Práce byla různorodá a lidé také. Měla jsem individuální, firemní, a skupinové kurzy a moc mě to bavilo, i když jsem nevěděla úplně přesně, jak na to. Neměla jsem žádné zkušenosti. Anglicky jsem sice uměla, ale nevěděla jsem přesně, jak ty vědomosti předat dál. Musela jsem si najít svůj systém a zkoušet, co funguje a co ne.

Tímto děkuji všem studentům, hlavně v letech 2008-2009,kdy jsem začínala, protože byli pro mě takovým startovacím a testovacím prostředím.

Také jsem dostala možnost učit na střední škole a zkusit si práci se středoškoláky (2roky), což byla rozdílná, ale zajímavá práce, protože jsem do té doby měla zkušenosti jen s dospěláky.

Ve stejnou dobu mého návratu (2008) jsem se přihlásila na vysokou školu, tentokrát už jsem chtěla a hlavně věděla, jaký obor chci studovat. Logicky jsem se přihlásila na bakalářský obor: Anglická filologie a pak jsem v roce 2015 dokončila i magisterský obor: Anglický jazyk a literatura pro střední školy. Studium trvalo o něco déle než je zvykem. Bylo to s kratší přestávkou, protože se nám narodila dcera.

V roce 2011 jsem ještě stihla odjet do Anglie, to už jen na pár týdnů, abych si prošla kurzem CELTA. To kdybych náhodou ještě někdy chtěla vycestovat a učit v zahraničí, což by mi certifikát CELTA mohl umožnit, ale už jsem neodjela.